AKADEMICKÝ SPOLEK PŘÁTEL PIVA

           Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno království plné opilců a alkoholu chtivých soukmenovců, kde spravedlivě a odpovědně vládl toho roku král Maniac. Nebojte se, děti, to není začátek pokusu o syrový pohádkový horor, ale snaha o úvod strašlivého remaku Pátku 13. (kdyby tohle zažil Hitchckok, nejspíš by se sám raději rozřezal motorovou pilou než absolvovat další Mácháč). Ono to totiž vlastně ani tak úplně království nebylo, jednalo se spíše o skupinu pochybných živlů, kteří se opojeni alkoholovými výpary jednoho dne rozhodli založit spolek přátel piva - Opaja. A vlastně to nebyl ani král, nýbrž Předseda Pivního představenstva a jako jediný žil za horou nikoliv devátou, ale desátou (říkalo se jí Jeřmanický kopec). Nuže a tito pochybní odpůrci požívání nealko nápojů se rozhodli jako každý rok sejít u Máchova jezera a nostalgicky zopakovat ztráty vědomí, osobních věcí a sebekontroly. Ale konečně už přestanu vypindávat své básnické střevo a přistoupím k vlastnímu popisu letošních manévrů.

            Operace X 2010 byla po roce bídy a kolektivního strádání rozvržena (jak je již v posledních letech zvykem) na prodloužený víkend, tedy od pátku do pondělka. Jako ideální termín výkopu byl zvolen 30. červenec ve 14.27hod (to byl odjezd vlaku) s návratem v pondělí 2.8. Na začátek celého líčení je nutno poznamenat, že letošní Mácháč byl vskutku jedinečný jednak proto, že poprvé v historii bylo ubytování provedeno do dvou chatek našeho milovaného Termitu a jednak jsme viděli snad poprvé v historii všech ročníků vcházet Žábu do sprch s ručníkem v ruce. Dvě chatky jsme zamluvili ne snad proto, že bychom do jedné chodili spát a do druhé zvracet, ale těžko byste nacpali 9 lidí do jediné čtyřlůžkové chaty. Žába by určitě opáčil, že se to bez problémů zvládnou dá, ovšem s ohledem na jeho značně omezený smysl pro prostorovou orientaci, kdy ve Svijance po pár pivech vlezl ukojit svou potřebu do kuchyně namísto na WC (vymlouval se, že šel podle much), lze o jeho vyjádřeních mnohdy pochybovat. Ne nadarmo se o něm mezi členy traduje, že nosí výhradně spodní prádlo z recyklovaných pivních tácků jednoho nejmenovaného severočeského pivovaru ve Svijanech nebo že má doma rozsáhlou sbírku pivních zátek, s nimiž se po večerech pod peřinou často laská.

        

 DEN PRVNÍ - přijeli umělci z Prahy

             Ale vraťme se na Mácháč (mmmm jak krásně tahle věta zní…). Na základě zkušeností z předchozích let jsme byli velice opatrní při výběru účastníků. Nominovaní byli: Maniac jsem král Ubu, Žába nesnáším vodu a H2O, Steve vévoda Radegastský, Jerry Mauser bez devítky ani ránu, Goro vážně nejsem Bílý pes, Golem těším se na ty žebra, Rothschild srdce jako zvon, játra jako kámen a plíce jak asfaltka a Pivní kadeti Laďas se mnou je fakt sranda a George já to cvaknu. Původně vole s námi vole měl jet vole i Kalfi vole, ale vole ráno mi vole psal vole že vole ho vole nepustí vole doktorka vole kvůli vole pracovnímu vole úrazu vole. Sraz 7ks jaterních zabijáků byl ve 14.00hod za slunečného počasí před vlakovým nádražím Liberec, zbylí dva (Goro a Laďas) strašili v pátek v práci, proto měli výhradní právo použít k přepravě vozidlo (ačkoliv vozidlo, prostě to čím přijeli). Po provedené kontrole prezence jsem jako organizátor usoudil, že do vlaku jsme všichni a šel opatřit jízdenky (které byly placeny ze členských příspěvků). Natěšení jsme nasedli do vlaku směr Děčín a Lovosice a i když to bylo podezřelé, ajznboňák na perónu nám řekl, že tenhle vlak jede správným směrem. Ačkoliv nám to bylo stále málo, seděli jsme ve dvou kupé a netrpělivě odpočítávali minuty do odjezdu. Přesně ve 14.27hod se dal vlak do pohybu směr Česká Lípa, kde byl naplánován obligátní přestup na courák nach Doxy. Krátce po rozjezdu se Maniac projevil jako pravý předseda: se zvoláním  „pánové a je to zde!" zalovil pod nohama a vytáhl pro každého sic ne zcela ideálně vychlazenou, nicméně velmi příjemnou pozornost v podobě 1,5l PET lahve s pivem Zlatopramen 11°. Tato událost v podstatě předurčila směr, jakým se bude celá akce ubírat. Cesta s lahví v ruce, kartami a vyprávěním starých vtipů příjemně ubíhala a za hodinku a čtvrt jsme byli v Lípě. Tam jsme provedli urychlený přesun s plnou polní do vlaku do Dox. Po cestě jsme vyzkoušeli poloautomatické WC ve fungl novém železničním voze Regio Nova. Jediný incident, který narušil dosud idylický výlet bylo tlačítko s nápisem AOT na WC ve vlaku. Zvídavý Maniac jej při sezení na toaletě zmáčkl a probudila jej až zdravotní sestra na lůžku chirurgického oddělení liberecké nemocnice se slovy, že AOT znamená „automatický odstraňovač tampónu" a že penis má pod polštářem. Po krátkém ošetření se Maniac na Operaci X vrátil. Země zaslíbená se rychle blížila. Napnutí jsme hltali nápisy na nádražních návěstích - Zákupy -  Jestřebí - Staré Splavy - DOXY! „Pánové, vystupovat!" zvolal jsem „Operace X2010 se rozběhla na plno." Konečně jsme vstoupili na půdu, která byla přesycena našimi vzpomínkami, močí a zvratky. Na nádraží jsme podstoupili obligátní křest ohněm nebo spíše Březňákem. Kdyby tento druh piva byl k dispozici při pokojové teplotě, nevěděl bych zda jsem se právě napil piva nebo obsahu zásobníku ekologického WC. Goro s Laďasem dorazili cca o 30min později, příčinou byly přepravní potíže přesunu po ose. Inu Der schnellzug nestaví, nestaví, komu se postaví... nebo jak byl ten text. Krátce po příjezdu těchto dvou kandidátů na strašlivé upití se pivem k smrti nastal logistický přesun jednotlivých účastníků zájezdu V8 limuzínou s nadstandardní výbavou (i prázdné lahváče přivezli). A po roce to bylo opět, znovu a nezaměnitelně tady - Termit. Jak půvabný zdál se nám najednou pohled na sestavu různobarevných chatiček, přilehlý sportovní areál a sympatické restaurační zařízení, o nichž jsme po celý předchozí rok snívali nad pivem ve Svijance. Neváhali jsme ani na okamžik, okamžitě po vysednutí z vozu jsme rázným krokem vykročili k recepci. Goro mezitím odjel pro druhou část naší skupiny. Krátký ubytovací proces, vyplnění ubytovacího formulářem a přivítání se s paní šéfovou (která si nás již pár let pamatuje - nejspíš kvůli loňskému incidentu, kdy si Žába spletl chatku s pytlem na kick - box). Formality byly tedy za námi a odteď již následovalo pouze živelné veselení, při jehož zhlédnutí by závistí zbledl i sám Dionýsos. První pivo v Termitu má vždy něco do sebe. Člověk zavře oči, řádně se napije a pokud ho v danou chvíli neštípne vosa nebo nezafouká vítr od nejmenovaných kolegů, vybaví se mu řada scének z minulých mácháčů. Nutno doplnit, že když ho v danou chvíli vosa štípne, nejen že nemá v daný okamžik chuť na pivo, které kvůli zákeřnému Messerschmittu v leknutí rozlil, ale utrousí i několik neslušných slov na adresu ochránců zvířat. Asi za hodinu a půl dorazily zbývající části výpravy na terasu místního restaurantu. To už jsme měli vyfasované klíče od obou chatek; z důvodů čistě nahodilých jsme dostali chatky č. 19 a č. 20, tedy obydlí, v nichž se v minulosti odehrála nejedna orgie (a tím nemyslím okamžik, kdy si všichni po příchodu z noční kalby zují obuv). Aktuální idyla byla narušena pouze kokotem, který schoval oba klíče od chatek v okamžiku, kdy jsme se chtěli jít ubytovat a zkulturnit na zamluvená grilovaná žebírka v hotelu Grand. Tímto bych rád vyslovil veřejné uznání Gorovi, který žebra zajistil - díky! Po krátkém vyšetřování, třech vyražených zubech a jedné ruce v sádře se Žába přiznal, nejen že schoval klíče, ale že se svým bráchou postavili po večerních šichtách i nové Tesco. Nic to nezměnilo na rozsudku, že nakládačku dostali oba (resp.  Žábův brácha je postava, kterou nikdy nikdo v reálu nespatřil, proto jsme se rozhodli naložit Žábovi dvojitou porci - ať si to doma s bráchou vyřeší). Původně jsme losovali kdo s kým bude spát v chatě, ale už po cestě ke Křemílkovi a spol. bylo všechno jinak. Chatku č. 20 před námi patrně dlouho nikdo neobýval, neboť nejprve jsme byli nuceni vyhnat obrovského pavouka s hákovým křížem na zádech a abychom měli dostatek místa ve skříni, museli jsme vyhodit i zažloutlé noviny s palcovým titulkem „Vítáme vůdce na pražském hradě!" Žába pro všechny případy mezitím trénoval spánek na betonové terase našeho příbytku. To už jsme však zamykali chatky a odebírali se směrem hotel Grand a marinovaná grilovaná žebra, o nichž jsme toho slyšeli tolik z vyprávění. Hotel nás přivítal starším, nicméně útulným interiérem. Goro se ihned jako zkušený harcovník v oboru objednávání v restauracích a vyjednávání o slevách na zkonzumované v případě nedostatku financí, vrhl na vrchního s rezervačním požadavkem. Seděli jsme v hotelu, popíjeli vynikající pivečko Budvar 12° a užívali atmosféry Operace X plnými doušky. Maniac v tom čekání dokonce rozšrouboval stojan na papírové ručníky a chtěl jít popohnat kuchaře. A v tom to přišlo: před námi se objevili dva pikolíci v perfektně padnoucích oděvech a každý z nich držel v ruce velký talíř plný vonících žebírek. Musím však poznamenat, že jsme byli po cestě vyhladovělí jako smečka rezavých sibiřských vlků z Hodkovic nad Mohelkou, proto jsme sprostě sežrali přílohy (chléb s omáčkami), které byly připraveny ke konzumaci se žebry. Byl to vskutku božský pokrm, což dávala u stolu sedící individua najevo slastně mlaskavým chrochtáním. Po absolutně bezkonkurenční žranici následoval přesun do Zanzibaru, jehož Zeď nářků na WC je po léta proslulá (v minulosti zde totiž došlo k mnoha navlas stejným příběhům kdy se někdo uprostřed zábavy odebral od stolu, opřel se na WC o zeď a křičel cosi do záchodové mísy). Zde se mácháč rozjel doslova naplno: uchvátili jsme pevně jukebox, šťouchali kulečník s pivem politým plátnem a házeli šipky na všechny kolem, kterým se nelíbil výběr našich songů. Goro z vrchního Vency jakýmsi záhadným způsobem vymámil blikající monstrum (které mu brzo spadlo do piva v okamžiku, kdy hodlal připít na zdraví personálu vodou z akvária) a slaměný klobouk s nápisem „Malibu", jenž byl v nestřežený okamžik přepsán na „Malý bůh" - jak výstižné, Goro chtěl totiž původně přezdívku Kabuki. Všichni si klobouk nadšeně zkoušeli, jediný, komu nesedl byl Maniac (s nožem mezi zubama chtěl vypadat jako pirát z Karibiku, ale podařil se mu pouze dokonalý obraz Pancho Villa z Máchova jezera a jeho fotka dodnes visí v Doxech na poště). Když nás Zanzik omrzel, přesunuli jsme náš pajšl a všechno co jej obklopuje na terasu příjemné hospůdky Pegas. Tam se nestalo nic mimořádného, pouze Žába tradičně usnul, ovšem tentokrát i úplně mimo stůl. Po dokonzumování pár kusů pěnivého moku jsme se přesunuli zpět do chatky, abychom nabrali sil na zítřejší (a jak už bývá zvykem) největší akci.

 

 DEN DRUHÝ - SILVESTR

 Sobota začala jako každé ráno v Doxech, tedy probuzením strašlivou žízní. Naštěstí pro nás přivezl Goro ještě v pátek na každou chatu basu minerálek, bohužel s pomerančovou příchutí. I proto jsme s Georgem (jako první vstávající) vzali raději za vděk snídaní v podobě švédského stolu v restauraci a malou vyprošťovací 10°. Žába si dal samozřejmě velkou 10°, jen aby získal titul Purpurových jater (do dneška mi neumí zapomenout, jak jsem jej před několika lety o tento žádaný titul obral údajnou administrativní chybou) a Goro hned dvěma 10° (je to přece jen Malý bůh). Další léčení probíhalo kofolou a studeným bazénem, do něhož se kromě mě odhodlal už jen Rothschild. Ostatní se spokojili s podívanou z terasy restaurace s vychlazeným pivečkem v ruce. Po exhumaci jsme chtěli zajít k Brzdovi na Kuřecí řezanku s bramboráčky, jenže ouha! Poslední místa na terásce nám vyfoukla banda lufťáků. Místo našel pouze Maniac s Golemem a my ostatní, taktéž hladoví, jsme vzali za vděk terasou Pegas. Drzá vrchní, která provokovala Gora s kloboukem, že její otec byl předsedou partaje v místním kraji a proto Američanům nenalévá, nebyla zprvu optimistickou vyhlídkou. Skvělý moravský vrabec s červeným zelíčkem a knedlíček však všechno vynahradily, dobré pivečko G10° jakbysmet. Odpoledne se začalo vyvíjet podle našich představ v okamžiku, kdy si k vedlejšímu stolu přisedly tři slečny (Rothschild sice na adresu jedné z nich prohlásil, že jestli je tohle slečna tak on je poslanec), ale na co koukat bylo. Jako vždy jsem si však sedl blbě a neviděl nic než alkoholové výpary, které se odpařovaly z našich těl. Po zaplacení se celá skupina rozdělila na dvě části. Skupina A: Goro s Laďasem se vydali do Starých splavů za předem domluveným randes - vous a skupina B ve složení: Žába, Steve, Jerry Mauser a Rothschild zamířili do karibského baru na hlavní pláži. Původní záměr, že to vezmeme zkratkou přes les na pláž, kde je nuda u kempu Klůček se rozplynula uprostřed lesního porostu v okamžiku, kdy okolní scenérie začala nápadně připomínat jednotlivé scény z filmu Záhada v Blair witch. Naštěstí se naše podezření ukázalo jako neopodstatněné. Po krátkém intermezzu s pokusy dostat se do kempu Klůček nějakou dírou v plotě se nám to podařilo jen proto, abychom zamířili k nejbližšímu východu a odebrali se směrem koktejly. Do baru jsme dorazili kolem půl čtvrté a byl to vskutku moudrý nápad. Ideální letní počasí způsobilo přemnožení spoře oděných samiček všeho druhu (hlavně těch lidských, i když Mauser ocenil i kolemjdoucího rotwajlera). Koktejl střídal koktejl a brzy se přidal i Golemos. V nestřeženém okamžiku zahájil vynalézavý Žába „akci družba". Sestavil z brček od koktejlů ropovod a odsával koktejly Mauserovi ze sklenice. Když to postižený zjistil, propálil mu improvizovaný ropovod zapalovačem s tím, že porucha není na jeho přijímači. To už ale všichni mysleli na Silvestrovský mejdan roku ze Zanziku, který se kvapem blížil. Rozloučili jsme se proto pro tento den s mácháčem a zamířili do Zanzibaru, kde jsme byli již netrpělivě očekáváni zbytkem výpravy. Mezitím proběhl dlouho očekávaný gulášek s bramboráčky U Brzdy na terase. Cestou se nám kromě situace, kdy si Mauser hrál v opilecké pýše na supermana a chtěl zastavit rozjetou tatrovku s betonmixem uprostřed frekventované silnice, nestalo více méně nic významného. Včas jsme jej chytli do lasa a strhli ze silnice. Silvestrovský program byl tentokrát naplánován do Zanzibaru. Ze známosti byl pro nás dokonce vyhrazený celý salónek a zaplať pánbůh… totiž zaplať příroda za to.  Zábava se totiž opět parádně rozjela, kulábr, šipky, fotbálek, jukebox, zpěv a hlavně pivo. Jediný George si dal utopence, což neměl dělat. Krátce po skončení konzumace tohoto jinak skvělého pokrmu sebou pojednou s hlasitým výkřikem znenadání trhl směrem k zemi, začal smýkat obličejem po podlaze, v nestřeženém okamžiku zamkl servírku do komory a ještě s rozšířenými zornicemi se bez zaplacení vydal vstříc temné noci se slovy, že si jde lehnout do chaty. K této příhodě se pojí článek z pondělního vydání místních novin s palcovým titulkem „Za zneuctění uniformy městského strážníka dva roky podmíněně!" Po chvílích nejistoty o osudu kamaráda jsme připili na jeho šťastný návrat do ubikace a pokračovali ve veselí. Zábava došla dokonce tak daleko, že ještě před půlnocí nás přepadla umělecká touha něco nového tvořit. Laďas sice namítl, že on už byl před krátkou chvílí tvořit na vedlejším sociálním zařízení přezdívaném WC a proto má pro dnešek z tohoto pohledu splněno. Dokonce se nabídl, že by ostatním přinesl svůj akademický monolit ještě za tepla ukázat. Po chvíli dumání nad budoucím uměleckým záměrem našeho kolektivu jsme se shodli, že nejlepší pro nás bude zpěv. Hit střídal hit a nebýt toho, že vrchní Venca nás již několikrát dříve zpívat slyšel, pravděpodobně by zavolal Policii s podezřením, že u sousedů týrají zvířata. Vystřídali jsme celou plejádu hudebních umělců - nutno poznamenat, že jsme pro jistotu volili autory již mrtvé, resp. takové, kteří nás nemohli žalovat za hanobení díla. Mausera jsme museli dokonce napomínat, že by měl zpívat pouze v sebeobraně a pokud nepřestane, že až ho za jeho zpěv zabijeme a on se stane andělem, ukováme mu křídla z mosazný nábojnice a zavřeme vrátka. V době, kdy si Frosch dával obligátního šlofíčka, tedy krátce před půlnocí, utratil Goro poslední volné prostředky za dvě lahve šampusu. Frosch totiž zastává názor, že před spánkem neškodí si trochu zdřímnout nebo si před večeří dát něco malého k jídlu, že se pak prý netloustne, jelikož večeře již nemusí být tak kalorická. Nervozita stoupala a Mauser s Rothschildem si navzájem štelovali hodinky, takže za chvíli už ani jeden z nich nevěděl který čas je vlastně správný. Na minuty jsme však nehleděli, jelikož jsem jako jediný opilý (a tím pádem k rozhodování za Opaja způsobilý) vyhlásil jednotný - mexický čas. Nastalo odpočítávání.. … 5, 4, 3, 2, 1, BUM! Šampus tekl plným proudem do sklenic a Maniac jako správný předseda pronesl přípitek, že se těší, jak se příští rok tady potkáme znova… nebo jak příšerně zmok upad a šlápl do hovna… tady už paměť poněkud selhává, přátelé. Jednak vlivem množství vstřebávaného alkoholu a jednak nebylo projev přesně slyšet přes disharmonické zvuky tvořené žábovým chrápáním a Mauserovým nepřetržitým zpěvem. K přípitku byl pozván i vrchní, který nám na oplátku slíbil na příští rok do salonku opět rezervaci. Zábava však s půlnocí nekončila, ba právě naopak: s přibývajícím alkoholem přibývalo i našeho zpěvu, který si Goro nahrával a s alkoholem zkrouceným výrazem ve tváři prohlašoval cosi o Superstar nové generace a marně po náhodně kolemjdoucím číšníkovi loudil telefonní spojení na Supraphon. Bylo něco před půl druhou, když se Maniac rozhodl, že zapálí pivo v půllitru. To už bylo příliš i na vrchního Vencu, padl před naším stolem na kolena a prosil nás, že mu hosté odcházejí, abychom mu přestali ničit živnost a táhli zase o hospodu dál. A jelikož měli v jiných hospodách už dávno zavřeno, odebrali jsme se na chatky. K našemu překvapení se uvnitř nacházel i George s rukama otlačenýma od policejních pout a monoklem pod levým okem od městského strážníka za zničený mundůr.

 

 DEN TŘETÍ - ODDĚLUJEME CHLAPCE OD MUŽŮ

Neděle - jak už to tak bývá - je chmurným dnem celé Operace X. Účastníci pozvolna odjíždějí domů za ženami opačného pohlaví a místní šerif - nějaký Johnny Walker - vždy přijde, otevře si na nás hrdlo a odděluje chlapce od mužů, protože chlapi zůstávají a tvrdnou spolu se svými játry i poslední noc. Na rozloučenou jsme sehráli značně improvizovaný zápas v kopané (protože fotbalem se ta holomajzna nazvat nedala). Tento zápas měl za výsledek pouze to, že můj tým dostal naklepáno jako nikdy předtím, proto ani nebudu uvádět výsledek a spoléhám na to, že i ostatní „kopači" mají ještě paměťovou opičku - hlavně Goro, který řídil auto a po příjezdu domů ženě v klidu řekl: „Laďas, skočíme ještě na jedno, než se manželka vrátí." Od té doby si chudák ani nepamatuje, od čeho že má tržnou ránu na hlavě a že letos v nějakých Doxech vůbec byl.

            Po srdečném rozloučení s odjíždějícími jsme ve složení Frosch, Steve, Jerry Mauser dali tři vychlazené na terase v Termitu a vydali se jak jinak než k Brzdovi na gulášek s bramboráčky. Po konzumaci jsme stihli ještě pár koktejlů v karibském baru na pláži a k tomu přidali obvyklou debilní hádačku zvanou „Kdo je kdo?" nebo také „Ani to nezkoušej ty debile!". Odpoledne uteklo jako voda, rychle následoval večer, který jsme se rozhodli strávit stylově - v Zanziku (jelikož od loňska máme v Mexiku utrum). Kulábr, pár šipek a jekebox nám pomáhaly zahánět chmurnou atmosféru zítřejšího odjezdu. Znaven a částečně i otráven stereotypním způsobem zábavy jsem skupinu opustil a vydal se uniknout do říše spánku a po nějaké době se přidali i ostatní jaterní zvrhlíci.

 

DEN ČTVRTÝ - ODJEZD

Po probuzení jsme opětovně ocenili možnost snídaně v restaurantu Termitu za 50K v podobě švédského stolu, dali si poslední pivo ze zdejšího léčivého barového pramene a vyrovnali zbývající útratu. Vzhledem k tomu, že do odjezdu vlaku ve 13.05hod zbývalo ještě dostatek času, rozehráli jsme partii nové karetní hry - Otevřeného prší, jejíž pravidla vysvětlím na vyžádání. Poté jsme se rozhodli pro pomalý a skutečně slzou v oku zalitý odchod. „Tak zase za rok, Termite!" pronesl jsem na rozloučenou, když se náš oblíbený kemp ztrácel za kopcem. Cestou na nádraží jsme navštívili snad po sté v historii restaurant U Brzdy a na jeho terásce spořádali další z lahůdek místní kuchyně spojené se zlatavým mokem. Úplně poslední pivečko však na nás čekalo tam, kde jsme měli pivečko první - na nádraží, a sice opět Březňáka. Z posledních sil jsme jej do sebe vyklopili a nastoupili do vlaku nach Hause. Během cesty jsme odborně rozmazaným pohledem zkontrolovali naše Alkoholové lístky, spočítali piva zkonzumovaná za celou dobu trvání Operace X a rozhodli, že Frosch obhájil loňské vítězství v soutěži o udělení řádu Purpurových jater.

 

HODNOCENÍ

Nerad bych se mýlil, ale troufám si tvrdit, že letošní ročník se právem řadí mezi nejlepší ročníky všech dob. Když pominu naprosto ideální klimatické podmínky pro Operaci X, získali jsme do našich řad nového člena (Pivní kadet Laďas byl Pivním představenstvem uznán za požívání alkoholu schopného), důkladně jsme zkontrolovali staré známé podniky, kvalitu piva, které je v nich podáváno, a možnosti kuchyně. Podle mého osobního názoru kvalita Operace X po několika matných letech opět roste, což je pro nadcházející ročníky velice příslibné. Přimlouval bych se však za rozšíření obzorů pokud jde o restaurace, ať netvrdneme věčně v několika hospodách, jejichž prostředí je nám již většinou i s personálem důvěrně známo.

            Pánové, děkuji Vám za velmi kvalitní účast, neboť každý z Vás přispěl hodnotným dílem do mozaiky Operace X2010 a bude mi ctí přivítat Vás na Operaci X2011, o jejímž konání již Pivní představenstvo horlivě diskutuje.

 

 

 

Mou ctí je věrnost

Steve

Předseda PP; vrchní organizátor Operace X

98bb6a3784_63626327_o2.jpg

Na co se po příjezdu na letošní Mácháč těšíte nejvíc?

Na pizzu (0 | 0%)
Na žebírka (0 | 0%)
Na Zantibar (1 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one